Žháři #5

Tu scénu, kde si chlápek zapomene tašku s municí a musí všechny padouchy posekat katanou znáte? Tak tohle by se Antoniovi nikdy nestalo. Vyndal z auta tašku a z ní 4 zásobníky a pátý zarazil do bullpupu a znovu zkontroloval hladký chod zbraně.

V tenhle moment už nevěřil nikomu. V dálce barvila obzor doruda světla z Prahy. Dnes možná rudější než jindy, protože chlapi podle jeho rozkazu podpálili několik safehousů nepřítele. Opravdu došlo k tomu, že část jeho lidí se na rozkaz vykašlala a jiní sběhli a celé operaci bránili. Střílelo se a hodně. Dokonce některá jejich vlastní skladiště padla. Nastal chaos, kterému běžně bránil jeho bratr, protože se do těchle bitek pouštěl s ostatními a dokázal je nějakým nepochopitelným způsobem řídit. To vše Tonymu jen hrálo do karet, protože si nikdo nevšímal jeho.

Tracker, který Viktor stihl spolknout se hlásil z opuštěné skladištní haly před ním, což znamená, že Lohyňa je taky uvnitř s čeká, že do šestnácti minut dostane odpověď na ultimátum.

Hlavou mu proběhla vzpomínka na ten telefonát. Přenechat město a zachránit tak bratra nebo ho obětovat a jít do války? V Tonyho příručce byla pod termínem ultimátum jednoduchá definice a současně řešení: zastřel je všechny a seber jim prachy.

Bylo to téměř jako za starých časů. Jenom teď měl navíc neprůstřelnou taktickou vestu, helmu, kouřové granáty a jedny velice univerzální kleště. Opravdu se už začínal bát, že tohle drahé vybavení nikdy nevyzkouší v akci.

Podle všeho co viděl si jeho protivníci byli buď přiliš jistí, nebo zapomněli, jak se tahle hra hraje. Nepokusili se odstínit tracker, u dveří nikdo nestojí a, jak se ujistil, kamery jsou buď vypnuté nebo v denním režimu a tedy teď v noci slepé. Zvážil ještě možnost, že proti němu stojí parta dinosaurů, kteří neví ani zbla o moderní technice. Pohled na hodinky a zbývá čtrnáct minut.

Přeběhl k žebříku, převody kleští zapracovaly a řetěz povolil, takže mu nic nebránilo dostat se na střechu. Potichu se přesunul k poklopu, který vedl někam dovnitř, ale byl zamčený zespoda. Zabral vší silou, aby se k dostal k zámku, ale týraný kov vydával příliš mnoho hluku.

Rozhlédl se po střeše, ale nenašel alternativní cestu dovnitř. Bude muset k hlavním dveřím a přijde tak o čas a moment překvapení. Podle hodinek mu zbývá už jen jedenáct minut. Z neveselých myšlenek jej vytrhlo jakési šmátrání kolem poklopu. Někdo zevnitř asi zaslechl jeho pokus o násilné vniknutí a rozhodl se zkontrolovat situaci. Což nejde provést bez otevření. Před pikolou, za pikoulou, nikdo nesmí stát…

Nad střechu vykoukla hlava a pronesla „Ummm, je to někdo?“  Přes hlavu se jí přesmýkla improvizovaná smyčka z popruhu zbraně a jedním tahem ztlumila další pokusy o komunikaci na snesitelné minimum. Navíc ji šlo prakticky využít k vytažení zmítajícího se těla na střechu.

Čerstvý nebožtík měl na sobě bundu bundeswehru, která mu teď byla platná jako… inu, mrtvému zimník. Zato Antonio ji použil jako jednoduchý převlek. Že se mu bude hodit poznal, když slezl ze střechy do haly.

Došlápl na jakýsi můstek, který vedl po obvodu haly těsně pod střechou. Drátěná konstrukce poskytovala skvělý výhled na celkem prázdnou halu a nulové ochranu před zvědavými zraky nebo případnou střelbou. Naštěstí se k ní neschylovalo, neboť všichni byli zalezlí ve velíně, který byl vyvýšen asi dva metry nad okolní podlahu. Zaslechl odtamtud hlučný hovor. Tam musí držet i jeho bratra.

Počkat… Ještě někdo byl na ochozu s ním. Světlo v hale bylo nastaveno tak, že dopadalo do středu prostoru a obvod se nořil v tmu. Krom místa zhruba naproti, kde jeden z grázlů něco kutil. Tony nevěřícně zamrkal. Vážně? Selfie?!

Ledabylou chůzí přišel k narcistnímu budižkničemovi. Převlek evidentně zafungoval, protože poslední slova byla „Hej, Filipe, podívej na -“. Tiché lupnutí zlomeného vazu oznámilo poslední čtyři zbývající minuty.

Sešplhal dolů a vyhoupnul se jako kočka na plošinu kolem velína. Opatrně nahlédl oknem. Jeho bratr byl želízky spojen se zbytkem konstrukce. Kromě něj byli v místnosti čtyři chlapi ozbrojení od pohledu jen pistolemi. V jednom z nich rozpoznal Juraje Lohyňu. Odhadem mu zbývají tři minuty.

Připravil si jeden z kouřových granátů, ale pak se jeho zrak svezl po spleti drátů, která byla u dveří velína svedena do jednoho masivního tlačítka „V případě nouze. Tahem zapni / stiskem vypni.“ Antonio si řekl, že jeho situace rozhodně je nouze a stiskem vypnul veškerou elektřinu v hale. Všude krom velína padla tma. Zbývaly dvě minuty.

Jeden z chlapů vyběhl ven a rozhlížel se se scestnou otázkou „Co se to sakra děje?“. Odpovědí mu byla delší dávka z Tonyho zbraně. Dveřmi do velína se vkutálel kouřový granát a uvnitř spokojeně blafnul. Zevnitř zazněly výstřely, střelci vevnitř nadělali ze dveří a přilehlé slabé plechové stěny cedník. Tony zatím mimo palné pole vyměnil poloprázdný zásobník za plný a oknem sledoval odkud se z cárů kouře objevují záblesky výstřelů. Jakmile si byl jistý, kde stojí střelci a že netrefí Viktora, proměnil výstřelem sklo v skleněný šrapnel a bullpup třikrát zapředl v krátkých dávkách.

Kouř se nakonec rozplynul. Raněné nebylo potřeba ošetřovat. O to se Antonio postaral. Jedním cvaknutím kleští pak osvobodil bratra. 

„Díky, měls pravdu, byla to past…“

„To proberem jindy, ten hajzl Lohyňa nestřílel, takže se mu podařilo z kouře uniknout. Vsadím se, že se ale nedostal daleko. Vem si pistoli a jdeme!“

Žháři #4

„Done Andreasi, už dokázali napáchat hodně škod. Jimmiho střelili do tváře, Dvojka vyletěl do povětří s vlastním autem a Karen někdo vylovil z Botiče. A mně potopili loď! Mou luxusní jachtu na Orlíku!“

Antonio Canateli přecházel po své kanceláři jak tygr v kleci.

„Naši spojenci ve městě jsou na tom ještě hůř. A to nám platí za fyzickou ochranu. Nesou dost nelibě když jim třeba někdo odpálí do ksichtu jejich zasranou benzínku.  Takže mě nezajímají nějaké prastaré příběhy s legendami o staré Praze. A jestli víte, kdo za tím stojí, tak jste to měl vyklopit dřív, mnohem dřív.“

„Poslyš, synu,“ Andreas věděl že tohle oslovení Antonia vždycky vytočí. Teď to ani nebylo zapotřebí, ale cítil se po všech výčitkách v právu.

„Nejsou v městě noví, ale nikdy s nimi nebyly problémy. Teda spousta jejich chlapů sem dorazila až teď, ale mozek operace a celá struktura tu byla ještě před námi. Tohle město jim krátce i patřilo, ale pak se země rozdělila a oni tu zůstali bez vazeb na vysoké politiky. Odejít se jim nechtělo, tak pokračovali v tom, co uměli. Poskytovali útočiště, možnost sehnat bokem zbraně nebo munici, ošetřit bez zbytečných otázek. Když se chlap potřeboval zašít před celým světem i vlastní rodinou i vlastním šéfem, šel za nimi. I já jsem párkrát využil jejich služeb, ostatně jako snad všichni zkušení mafiáni.“

„O čem to mluvíte?“ chytl se boss za čelo. „To jsou nějací entové?“

„Ne, ne ne! Bratia, pražští Slováci! Vlivný mafiánský klan napojený přímo na nejvyšší slovensky mluvící politiky… dokud nedošlo k rozpadu Československa. Od té doby jejich služby nebyly nikdy založeny na zisku. Aby přežili v tomhle nepřátelském prostředí, založili podnikání na vzájemném respektu a důvěře.“

„Tohle,“ vyložil na stůl starý Don standardizovanou info kartičku, „je jejich boss, Juraj Lohyňa. Panovala mezi náma jistá gentlemenská dohoda, kterou se evidentně vůči tobě rozhodl nectít.“

„Uškrtím ho jeho vlastními střevy a jeho lidi pověsím na lampy,“ praštil Antonio pěstí do stolu.

„Jak bych to jen řekl… Chlapů máš mnoho, ale věrných málo. Jestli do toho půjdeš, bude to krveprolití. Spousta z našich nepůjde proti lidem, co je párkrát vytáhli z průseru. Hodně se jich třeba přidá na jejich stranu. Už proto, že je znají mnohem déle než tebe.“

„Dobře, tak prostě usekneme hadovi hlavu. Jak Juraje najdeme?“

„Nevím. Nikdo nemá ani tušení.“

V následujícím momentu ticha Antoniův telefon spustil jednu z melodií. Byl to Viktor.

„Poslouchej brácho, jsem tady dole v hotelu v zázemí a vyhmátl jsem ženskou, co k nám nepatří. Jak se jmenuješ? Franciska? Hm, takové jméno-“

„Přestaň s ní flirtovat a zeptej se, co tu chce.“

„Francisko, zůstaň kde jsi, nebo fakt střílím. Nechce říct co tu dělá, ale prý mě zavede za nějakým Lohyňou, který…“

„No to je perfektní. Slyší nás?“

„Jenom mne.“

„Dobře, jdi s ní. Je to určitě past...“

„Dobře, brácho, ale jistě, domluvím a co je, ehm, účelem té smlouvy?“

„Sejmi Lohyňu, nenech se zabít. Zdrž se trochu u recepce, budu ti celou dobu hlídat záda.“

Byl to dobrý plán. Dokud ze sušičky v -2. podlaží nevyšlehly plameny. Jak už to bývá, požár zamíchal všemi kartami. Nastala spousta křiku, dýmu a vůbec zmatek. Asi jediný, kdo se usmíval byla Viktorova podivná společnice.

Žháři #3

Pizza u Pepiho je slušný podnik a Pepi si dává dobrý pozor, aby splňoval hygienické normy a včas platil panu Canatelimu patřičné výpalné. Přesto bych vám nedoporučoval zajít si tam odpoledne na menu. Mohlo by se vám stát, že jej nedojíte. Jako třeba Jimmi Salieri.

Cinkl zvonek nad dveřmi a příchozí v klobouku se zeptal jediného zákazníka:

„Jimmi Salieri?“

„Hej, jo. Co chceš?“

Blam. Blam.

O čtvrt hodiny později vešel pravidelný host. Rychle zvážil situaci a nesedl si ani ke stolu s chládnoucí Jimmiho mrtvolou, ani ke stolu, od kterého ozbrojený cizinec přesvědčoval Pepiho, že odteď se platí výpalné novým vládcům podsvětí. Sedl si k poslednímu volnému stolečku.

Cizinec si příchozího změřil, ale nedokázal jej úplně zařadit. Bylo vidět, jak podvědomě cuknul k pečlivě nedbale odloženým novinám, které musely skrývat pistoli.

„Co čumíš? Chceš taky dostat?“  vyštěkl nakonec na hosta.

„To nebude zapotřebí. Měl jsem s panem Salierim dohodnout … jistý obchod. Ale jestli chcete hrát v tomhle městě první housle vy a váš gang, nemám problém jej uzavřít s vámi. Jak se váš šéf cítí ohledně diamantů? Mimochodem, jmenuji se Štefan Priessnitz.“, lhal Viktor Canateli jako když přede kočka.

„Pojďte si přisednout, pane Priessnitz, po válce se nám bude hodit každý spojenec!“

„Dobrá, dobrá. Můžete mi dát třeba kontakt na vašeho šéfa,“  vzal Viktor do ruky židličku a jal se vyzvídat.

V ten okamžik se objevil u jejich stolu Pepi, obchodník každým coulem, a ptal se na objednávky.

Cizinec si dá pizzu Hawaii.

„A co si dáte vy, pane Cana-, Priessnitzi?“ blamoval se Pepi.

Viktor zachoval kamenně pokerovou tvář, zatímco jeho bluff se rozpadal. I Pepimu došlo, že cizinec se rychle zorientoval a zmizel za pultem.

V ten moment cizák šáhl noviny, ale v rychlosti nedokázal ochopit zbraň, která klouzala po stole a ztratil tak drahocenné desetiny vteřin. Viktor místo toho vzal jednu ze stoliček a vší silou s ní udeřil protivníka. Solidní práce švédských inženýrů z Ikei povolila a změnila se z bytelného Saltholmenu na prvočinitele rozlétávající se po pizzerii. Zasažený neměl problém úder ustát, ale jeho snahy o uchopení pistole skočily, neboť i ta se někam rozletěla.

Viktorovi došlo, že v tenhle okamžik nestihne tasit vlastní revolver odložený s kabátem a zvolil jediný možný směr, který mu silnější protivník dovolil – pokusit se ustát ránu pěstí a zhruba o dva až tři metry dále přistál kus od zbytků Jimmiho oběda a ostatků Jimmiho.

Jimmy byl, abyste chápali, Pepého štamgast, což se pojilo s jistými výhodami. Krom židle s vlastním jménem měl nárok na pochoutky, které nebyly na jídelním lístku. Také měl u Pepiho vlastní sklenici, vlastně půllitr, a příbor.  Půllitr nepřežil svého majitele, ale příbor, jehož součástí byl i velice ostrý nůž, stále ležel na stole.

Znalost bitevního pole je prý rozdílem mezi vítězstvím a prohrou.

Viktor se rychle zvedl o stůl, sebral nůž a skončil tuhle bitku jediným rychlým sekem.

„Co teď?“ vykoukl Pepé, když hluk střetu utichl.

„Musím si zavolat.“

„A já?“

„Zruš jeho objednávku. Ananas na pizze je pořád hrdelní zločin.“

Žháři #2

Žižkov, rohová benzínka u nádraží. Ceny trochu vyšší než jinde, bagety stejné jako všude. Klientela mizivá, až zanedbatelná.

Večer, trochu teplejší než ty předchozí. Začínající příšeří nutí kolemjedoucí vozidla rozsvítit. Chaotické poryvy větru vmetávají špinavé listí chodcům do tváří, zatímco listy Večerního ticha a jiných bulvárů vrací zpět do korun stromů.

Chodci podvědomě přidávají do kroku a auta zrychlují, zatímco trojice zabijáků z vietnamské mafie nad svou zatím poslední bagetou sdílí zážitky z dnešních výběrů výpalného. Při pohledu skrz prosklenou výlohu benzínky vytváří dojem dobře oblečených byznismenů při podvečerní svačině. Chovají se jako doma, protože jim to tady patří. Čtvrtý si za rohem nervózně zapaluje další cigaretu. Pro jeho dceru je to dnes velký den a on ještě neví jak dopadla.

Skřípění brz a pach spálených gum čtyřdveřového Fiata. Otevírané dveře, tikot dávek ze samopalu, rozbité sklo. Napsal jsem nad zatím poslední bagetou? Škrtněte si slovo „zatím“. Nervózní otec se s nezapálenou cigaretou se krčí za autem, kterým dorazili. Vzduchem sviští olovo.

„Díky bohům za neprůstřená skla!“ proběhlo mu hlavou, než se mu pod nohy přikutálel tikající granát.

O půl hodiny později se o incidentu dozvěděl pan Canateli telefonátem od svého již bývalého spojence, draka ze Sapy. Další špatné zprávy na sebe nenechaly dlouho čekat.